Máte pocit, že to mladší generace žije nějaký jiný život? Nebo si lebedíte, jak jsme se za ta léta jako lidstvo posunuli ve vývoji? Tady je střípek podobných úvah od našich předchůdců téměř před více než 90 lety při otevření sokolovny. Berte to jako pozvánku k oslavě konce války - v pátek v 16:30 půjdeme od sokolovny k památníku padlých u Husova domu položit věnec
Ani by se nezdálo, že čas nenávratně prchá, dokud jaro pravidelné květem obaluje staré světelky ?na potoce? a křísí skřivánčí jásot kolem do kola pod naší oblohou! Srdce našinci při tom vždy ještě blahem usedá, ale nohy už rády nechvátají do všech těch kopečků, na nichž čiperni předkové z dané nutnosti naši milou Vlašim zbudovali a dopřávají očím rozhledu.
Díváš se před sebe do dálky ? vzpomínka vykoukne za některou střechou ? a hned dává hádat!
Jak pak je tomu už dávno, co jsme s těchto zelených valů přímo shora lítávaly krkolomnou pěšinkou mezi keři libovonných planých růžiček (škoda, že nadobro vyhynuly) pro doušek nejchutnější vody do Poláčkovy studánky, proti níž před vinopalnou kouřívala z kádě teplá voda, až v zimě sníh kolem dokola se rozpouštěl? Taky jsme tudy s hoření čtvrti nejkratší cestou chvátávaly do školy, když dívčí třídy nové měšťanky krčily se na chvíli v malounkých radničních jizbičkách. Přes nevysoké střechy bylo lze dohlédnout až do ?ulice? (dával se ten obecný název tehdy výhradně ulici Pavlovské), kde v končinách řeky a potoka obývali punčocháři. Jejich domky, od nichž ledakde draly se pískem zajímavé stružečky červené a fialové, byly stále obstaveny vysokými vlněnými punčochami, jež napnuty na deskách, sušily se v řadě, Příslušníci vyhynulého nyní řemesla, znamenaní nejen rukama, ale začasté i vlasy růžovými, stavěli je do šiku, hledícího vždycky v jednu stranu špičkami prostorných chodidel. Přihodilo-li se, že na úzké lávce o jediné kládě, po níž jsme do školy mířívaly, máchal si nevzhledné prádlo v tváři velmi zarostlý obecní pobuda, vyhnuly jsme se k starému dřevěnému mostu po nábřeží, či vlastně po břehu řeky, tehdy ještě dost neupraveném a věru, že jsme se bály, kmital-li se tudy procházkou pan Brumlík, malý suchý mužíček, o němž jsme my děti pevně věřily, že je černokněžnik, který polohlasitým komandem a pomrskávajici hůlčičkou drží na uzdě pomocné čertíky, deroucí se mu ze šosu. za mostem mýto trčelo do výšky a před poštou za poledne stával ?karýrek? (cabriolet?), nízká bedna slamou vystlaná na dvou vysokých kolech, poštovní přípřeží tažená ? ach je, co lidí rádo se svezlo s touto příležitostí do Benešova na stanici.
V poledne domu ze školy jak jsme to sypaly tadyhle do kopce! Pěkně v houfu ? bylo nás asi šest ? kolem staveniště Občanské záložny, kde dosud voněl heřmánek na drolící se skále a kolem parkové brány, před níž občas mračíval se vousatý portýr pod třírohým kloboukem, opásaný širokým, stříbrotkaným bandalírem. Maršálskou holí s třapečky držel děti i zlé husy své hubaté manželky v uctivé vzdálenosti od zámku, nad nímž se třepetal praporek na znamení přítomnosti domácího pána. Udupaný kopeček před starou školou hověl si ve stínu dvou lip, pod jichž haluzemi bylo vidět do vnitř na síň, hustě drobnými dřeváčky vyloženou. Často jsme tudy proklouzly šťastně, ale také se stávalo, že se na nás vyřítila hromádka větších školáků v číselné as s námi rovnováze a vykřikovala hanlivé poznámky o naší nové škole. Ani už nepamatuji, jak uměla na ně odpovidati naše přední stráž, byla jsem nejmladší a zaječího srdce, ale to už jsem od ostatních pochytila, že ani mezi velkými lidmi není tu cosi v pořádku, že jsou ňácí ?hořejší? a ?dolejší?, kteří by se vzájemně na lžíci vody utopili ? teď zrovna pro tu novou školu, kterou svým nákladem stavěla Občanská záložna, a již jedni chtěli a druzí né! Tak jsme se už začali tužit v boji stran, které se přetahovaly navzájem tím účiněji, že byly jenom dvě. My malí laikové byli bychom podle všelijakých známek soudili, že jsou na jedné straně Češi a na druhé Němci, ale když jsme tajně přeslechli, že tatínek nejhořejší špičky snad ani německy neumí a naproti tomu, že neohrožená ?Libuša? dolejších (pí. poslancová Neubaurová) také německy bavit se dovede, byli jsme v koncích! Opravdu vzdor tomu, že jádro obyvatelstva domácího bylo národně uvědomělé, němčiny tu tehdy bylo slyšet dost i když nepočítáme zkomolené řemeslnické názvoslovi a tak mnohá, do té doby nevyhladitelná slova obecné mluvy. Hlavně pyšné ?opravdické paničky? t. j císařské a panské úřednice, mluvily česky pořád ještě s patra; mezi sebou němcovaly, ač mnohá chudinka mezi nimi nebyla se svou jazykovou dovednosti na tom mnohem líp než některý ze starých veteránů, kteří někdy v r. 1878 za veliké světské i duchovní slávy na zámeckém dvoře prapor světili. Řízením osudu byl při tom slavnostním řečníkem muž postavy přírodou tak nelaskavě zkreslené, že jeho výkon při parádě bývalých hrdinů budil soustrast všech, kdož se museli i proti své chuti zúčastnit této urážlivé provokace. Dýchavičný tenor marně plýtval ozdobnými figurami obsáhlé německé řeči, z niž vynikalo mnohokrát opakované, přísné zvolání ?Veteranen?! Kmotra praporu, stará kněžna, k vůli níž byla ta slavná řeč jistě obzvlášť vysoustruhována, nejevila dojmu a uniformovaní vysloužilci v malinkém as počtu vyrozuměli, co se od nich žádá.
To když potom v krátkém čase vlašimské dívky věnovaly prapor dobrovolným hasičům, byla to sláva mnohem radostnější. Hasičský sbor získal si v době od nedávného svého vzniku nemalých sympatií. Byli do jisté míry předchůdci Sokolů tyto křepcí junáci, odhodlaní obětovat zdraví i život za cizí majetek a obecnou bezpečnost. Utvořen z jádra občanstva a řizen českými povely, hasičský sbor byl radostně přijímán i jako nová složka národního sebevědomí. Proto první samostatný společenský krok vlašimských dívek nebyl jen květem uznalosti, ale i projevem osmělené demokracie. Pamětnice dosud radostně vzpomínají svého tehdejšího účastenství, zejména krásné besedy, dívčí produkcí samostatně vyplněné.
Ostatně podobný zábavný večer míval všeobecně za starších časů šťastný následek, že se na něj jako na milou vzácnost dlouho vzpomínalo. za našeho dětství bylo už víc než deset let horováno o výpravě ?Strakonického dudáka?, provedeného ochotníky v létech šedesátých. Jaké divy požadují se nyní od ochotnické scény a s jakým skromným inventářem hráli jsme my před pětačtyřiceti léty přepychem hýřícího Sardona! Hrávalo se s chutí a i dobře v uvážení, že na příklad hrdina našeho jeviště do svých čtyřiceti let neviděl velkého divadla a režii, že skoro nikdy nepodařilo se sehnat rovnocenný ensemble k větší hře. Mnohdy nevědomky pořádné šaškovství spáchal neostřílený ochotník. ale mezi ním a hodným obecenstvem v hledišti seděla sousedská dobrá vůle, uhlazující i nějaký ten zlomyslný posměšek. Nic platno, pěkně se to hrálo na ochotnickém jevišti ?U Karla IV.? ač pak také ?Beseda? ?Na Knížecí? vykazovala pamětihodnou činnost. od let osmdesátých minulého věku na obou těch místech dávaly různé korporace akademie, besedy a pamětní večírky. Desetičlenný ženský sbor, vedený trpělivým, nezapomenutelným p. sbormistrem Celedou, byl při každé příležitosti vítán se svými zpěvníky v modrých deskách, aby vystřídal hudební čísla domácích sil a oblíbené tehdy deklamace.
Jaký to kolotoč vzpomínek v hlavě zavíří, než zmůžeš několik zdlouhavých kroků do kopce! Bývávalo veselo, upřímně a prostě a přec jak vážně mnozí pracovali k netušenému dosud svobodnému příští!
Letopočty splývají; jen si vděčně připomínáš, že i lidé u nás snažili se prodrat k lepším časům svými skromnými prostředky a nahlédneš, že drobné to dílo, jež se někdy z časové dálky jenom hříčkou zdá, bylo též kaménkem zdiva k velkolepé budově.
Hleďme jak dobře se to nyní jde po pevných chodnících, vzdalujícich Vlašim hanlivého přívlastku ?blátivá?! Vysoko můžeš upoutat pozorný zrak, netřeba vyhýbati se špinavým lužkám. Sleduješ-li na nich pochod ukázněných řad, uspokojivou ozvěnou duní ti v sluch hrdý a pevný jejich krok na místech, kde minulost sypala jen písek na upevnění pěšinek.
