Jak všichni víme, při likvidaci Sokola během 2. světové války nechali nacisté většinu sokolských kronik spálit, a tak nezbývá než skládat střípky ze zmínek o kronice. Měli jsme štěstí, že při slavnostním otevření sokolovny na Silvestra 1930 nechala jednota vytisknou pamětní list i s částí naší historie. Následující řádky z tohoto pamětního listu dokládají, že i naši předchůdci se nestíhali historii věnovat tak, jak by chtěli. Nicméně na archivu pracujeme a snad se podaří i reprezentativní prostor s výstavkou naší historie. Ochutnejte tedy atmosféru a jazyk 30tých let minulého století z úvodních řádek pamětního listu ...
Za základ tohoto spisu sloužila nám kronika prvních třiceti let, sepsaná zesnulým MUDrem Karlem Jelínkem, bývalým starostou Sokola ve Vlašimi. od té doby použili jsme zápisů ze schůzí výborových a jednotlivých odborů, zvláště stavebního, a jako druhá pomůcka sloužily nám jednatelské zprávy, jakož i zprávy náčelnické, pokladníka stavebního odboru, paměti některých rodáků ze řad sokolských pokud tyto byly po ruce, neb nás došly.
Archiv jednoty stálým stěhováním není právě v úplném pořádku a bylo by nutno jednotlivé ročníky teprve tříditi. Stane se tak, jakmile po dohotovení všech prací na nové Sokolovně přikázána mu bude zvláštní místnost. Jsme si plně vědomi nedokonalosti tohoto díla, jež vyžadovalo více času a práce, povolanějšího péra než je naše, přesto však alespoň v hlavních rysech zachycen tu život jednoty naší za dobu od jejího založení, až do dnešního dne.
Čtenář pozná, že od počátku založení jednoty jako barevná nit táhne se dějinami jednoty jedna myšlenka ? touha po vlastní tělocvičně, která tak slibně již v roce 1914 blížila se k cíli, neboť tehdy v roce 1914 položen byl 19. července základní kámen ku stavbě avšak týden na to vzplanuvší válkou světovou, která uložila nám jiné povinnosti, dochází teprve dnes ku svému uskutečnění.
Nebudeme dále unavovati dalšími a bližšimi údaji a vysvětlivkami, přikročime raději k vyprávění dějin samotných a prosíme členy naší Sokolské rodiny, jakož i přátele její o schovívavost, doufajíce, že oceňována bude více naše snaha a dobrá vůle, nežli schopnost s jakou jsme úlohu tuto v čase krátkém, při tolika zaměstnání jiném přece jen provedli.
Ně.
Našim Sokolům.
Na Naší stráži starý Blaník stojí.
Ne už jako pevnost, vystrojená k boji,
z jejíž tajných kobek hrozí zbraně třesk, -
jen jako mohyla starodávných báji.
Černý hvozd jich paměť arzdorných šeptem hájí,
kolem však už zažhnul nových časů blesk.
Spali tuze pevně ti rytíři v hoře -
propadli se někam? Svobody jich zoře
nenašla, vznikntivšl do všech vlasti líh;
červánek se rozlil na košile prosté,
junům síla v pažích, oheň v mysli roste,
jasný zrak se pevně vzhůru k slunci zdvih!
Buďte sami stráží! Ne však v hory skrytu.
Prapory vlajíci samé ke blankytu
slibem zavazují v otevřený boj.
Za pravdu a právo, vlasti na obranu,
bratrství uhájit, zažehnat pohanu,
zradu ztrestat mužně, Sokole se stroj!
Však nás starý Blaník pozdrav na památku;
býval potěšením i nadějí v zmatku.
V šedých balvanech též výstrahu lze číst:
?Mrtvá naše tíha zvolna v prach se ssuje;
pohyb život tvoří, sílu rozněcuje.
Svoje hesla naplň, zdarem budeš jist!
